Abstrakt
Ztráty zemědělské - zejména orné - půdy představují hlavní trend vývoje krajiny v Česku po roce 1989. Orná (i zemědělská půda) však zde ubývá již od konce 19. století.
Příspěvek se zabývá extenzifikačními procesy (zatravňování, zalesňování a opouštění půdy) v české venkovské krajině, jelikož pozornost badatelů byla dosud věnována spíše úbytku zemědělské půdy v okolí velkých měst vlivem urbanizace a suburbanizace. Je hodnocen vliv sociálně geografických faktorů (kvantifikovatelných a prostorově explicitních) na dlouhodobé změny využití ploch.
V dosavadním kvantitativně zaměřeném hodnocení vlivu těchto faktorů byla badateli zatím využita zejména data o prostorové exponovanosti Česka, která se vztahují k roku 1980 (Hampl, Gardavský, Kühnl 1987), přičemž dramatická proměna tohoto ukazatele ve sledovaném období od roku 1845 do současnosti byla zanedbána (srov. Bičík a kol. 2010).
Pro získání více vypovídajících výsledků je nutné vytvořit adekvátní modely exponovanosti i pro další časové horizonty. Dále, vzhledem k nedostatku dostatečně přesných a aktualizovaných dat o těchto procesech (po roce 1990 a především 2000), je nutné kombinovat různé datové zdroje (katastr nemovitostí, LPIS a další).
Výsledkem je zhodnocení souvislosti mezi vývojem zvoleného sociálně geografického ukazatele exponovanosti území a vývojem extenzifikačních procesů v krajině, resp. jejich regionálních vzorců. Vývoj v Česku je porovnán také s dalšími středoevropskými státy.