Abstrakt
Příspěvek představí rámcově osobnost spisovatele, reformního komunisty a později výrazného aktéra tzv. Pražského jara, Jana Procházky (1929-71).
Jednalo se o autora scénáristických předloh řady progresivních snímků československé filmografie 60. let. Působil jako vedoucí jedné tvůrčích skupin filmového studia Barrandov a od roku 1968 také jako místopředseda Svazu československých spisovatelů.
Na počátku 60. let byl jednak spisovatelem se blízkými vazbami na prvního tajemníka a prezidenta Antonína Novotného, odtud stranickým funkcionářem (členem ideologické komise a kandidátem ÚV KSČ) ale posléze reformním komunistou. Vystupoval v úloze angažovaného řečníka, žurnalisty a jedné z ikonických tváří roku 1968.
Po roce 1969 stal se obětí raně normalizační mediální diskreditační kampaně. Vystoupení se konkrétně zaměří na vztah mezi kulturním a mocenským polem, jež obě v 60. letech Procházka zastupoval.
Zejména na jeho kritických přehodnoceních minulosti - demytizačních reflexích konce druhé světové války (Ať žije republika, Kočár do Vídně) a kolektivizace a stalinismu (Noc nevěsty, Ucho) - bude prezentována kultura jako nositel reformně kritického narativu, resp. jako dějinného argumentu pro projekt politické reformy. Příspěvek klade si tedy za cíl nejen interpretovat relativizující reflexe traumatické minulosti, ale zejména ve smyslu "soudobosti" konkretizovat je jako vlivné dobové politikum.