Abstract
Předkládaná práce pojednává o vybraných otázkách souvisejících s výkladem § 589 až § 599 občanského zákoníku, jež upravují relativní neúčinnost právních jednání. Relativní neúčinnost chrání věřitele právně i hospodářsky před jednáními dlužníka, která mají zkracovat uspokojení věřitelovy pohledávky.
Práce si klade za cíl navrhnout interpretaci, která respektuje smysl a účel zkoumaného institutu. V této souvislosti je kladen důraz na komparativní analýzu rakouského a německého přístupu, kde má odpůrčí právo nepřerušenou tradici trvající více jak 130 let.
Zároveň je přiblížen i postoj, který byl na území dnešní České republiky zastáván mezi lety 1950 až 1964, a zejména před rokem 1950, kdy byly v účinnosti tzv. odpůrčí řády. Všechny poznatky získané ze srovnávaných právních úprav jsou následně konfrontovány s dosavadní tuzemskou naukou a rozhodovací praxí nejvyšších soudů, která se váže k § 42a občanského zákoníku z roku 1964.
Autorka se snaží stávající přístup zhodnotit a případně přehodnotit ve světle závěrů komparace. Zejména bohatý rozbor judikatury Nejvyššího soudu je podroben detailní analýze.
V této souvislosti autorka upřednostňuje závěry, které nejvíce odpovídají smyslu zákona a účelu institutu odporovatelnosti.