Abstrakt
Příspěvek pojednává o meziválečné tvorbě spisovatele Jiřího Weila, a to z hlediska její revolučnosti, přičemž tato revolučnost nabývá trojí podoby: praktické (zprostředkovatelská a propagační činnost), ideové (víra v revoluční ideje) a estetické (avantgardní umělecká teorie a praxe). Tato revolučnost je však od počátku Weilovy činnosti paradoxní, protože víra v revoluci je u tohoto autora spojena s neschopností být slepý k jejím konkrétním, negativním projevům a souhlasit s nimi.
Nejintenzivnějším projevem zmíněné ambivalentnosti je román Moskva-hranice (1937), který Weil napsal po návratu ze SSSR. Tématem i inspirovaností uměleckými postupy ruské avantgardy se tento román ocitl mimo kontext tehdejší československé literatury, zároveň se však vřadil do kontextu evropského (A.
Gide, A. Koestler, G.
Orwell).