Abstrakt
Účelem tohoto textu je posoudit, zda regulace daňového práva procesního splňuje požadavky kladené na ni principem proporcionality či zda plnění zákonných povinností v této oblasti nepřiměřeně zatěžuje daňový subjekt. Uplatňování principu proporcionality při aplikaci a interpretaci daňového práva je prezentováno na judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
Co se týče samotné legislativy, byla provedena analýza ustanovení daňového řádu upravujících lhůty. Na základě provedených poznatků je možné konstatovat, že se zde objevují prvky, které zvýhodňují postavení správce daně na úkor daňového subjektu.
Příkladem můžou být nepřiměřeně krátké lhůty pro úkony daňového subjektu, absence sankcí pro případ nedodržení lhůt správcem daně či absence samotných lhůt pro některé jeho úkony, jimiž může významně ovlivnit finanční situaci daňových subjektů, a to až na hranici jejich existence schopnosti. Situace vede k nepřípustným průtahům při rozhodování o právech a povinnostech adresátů právní normy, proto by měla být překlenuta interpretací, nebo přímo revizí dotčených ustanovení, a to především za použití nástroje, které orgánům státní moci dávají právě kritéria principu proporcionality.