Hannah Arendtová dle svých slov v dopise Gerschomu Scholemovi pojem radikálního zla po vydání Eichmanna opouští a tvrdí, že zlo nemá žádnou hloubku ani démonickou dimenzi. Studie vykládá její chápání radikálního zla v Původu totalitarismu a pojem banality zla z Eichmanna v Jeruzalémě a klade si otázku, zda se její myšlení o zlu vyznačuje diskontinuitou, jak tvrdí sama autorka a někteří interpreti (D.
Villa), nebo se jádro jejích úvah o zlu nikterak nezměnilo a odlišné jsou pouze důrazy (R. Bernstein).
Arendtová má pro své odmítnutí pojmu radikálního zla své důvody, které souvisejí s tím, že zlo je vždy jen mělké a banální a nelze jen proto ani dialekticky překonat. Tento důraz ovšem není nový a lze pro něj nalézt doklady jak v Původu totalitarismu, tak v její korespondenci s Karlem Jaspersem ze čtyřicátých let.
Studie argumentuje, že přesun od pojmu radikálního zla k banálnímu spíše než změnu smýšlení o zlu značí změnu akcentů, které však byly přítomny již v jejím starším díle.