Abstract
Novogotické sídlo rodu Mensdorff-Pouilly na zámku Preitestein (dnes Nečtiny) tvoří od své radikální novogotické přestavby z let 1855-1858 výraznou dominantu v krajině severního Plzeňska, která vzbuzuje zájem mnoha badatelů. Ve snaze o stavebně-historický průzkum však většina z dotčených narazila na absenci původní dokumentace, jež se v dnes již značně roztříštěném archivu velkostatku nenachází a musela se spokojit s pouhým odhadem předchozího stavu na základě historických skutečností.
Zásadním přínosem je tak zveřejnění dosud nepublikovaných vyobrazení tohoto sídla uchovaných v nezpracované pozůstalosti Jindřicha Nacházela, známého historika zdejšího regionu. Jedná se o soubor čtyř drobných vyobrazení (z toho jednoho barevného) a půdorysu označeného "Grundriess vom Schloss Preitenstein".
Nejhodnotnější je trojice lavírovaných kreseb z ruky stejného autora znázorňujících zámek ze tří světových stran (jihozápadu, jihovýchodu a severovýchodu). Neméně zajímavá je ale i drobná malba na papíře signovaná jménem Anton Böhm.
Kresby nenesou kromě kurentem popsané obálky žádné označení a k jejich jednoznačnému určení dopomohlo až porovnání s přidruženým půdorysem a ověření hmotových struktur v mapě Stabilního katastru z roku 1839. Z výsledků následně jasně vyplynulo, že kresby zobrazují podobu panského sídla před jeho radikální novogotickou přestavbou.
Lze předpokládat, že součástí Nacházelovy pozůstalosti se staly druhotně, v době nesystematických přesunů manětínských archiválií v polovině 20. století. Díky umístění mezi materiály s přímou vazbou k Nečtinám však můžeme směřovat dobu jejich vzniku do 30. let 19. století, kdy bylo zdejší panství v majetku Lažanských z Bukowé, přesněji v rukou snachy Prokopa I. hr.
Lažanského z Bukowé (+ 1804) Josefíny hr. Trauttmansdorff (+ 1878), provdané za jeho šestého a posledního syna Antonína (+ 1847). Úkolem příspěvku není vymezení nových hypotéz, ale otevření debaty o přehodnocení dosavadních poznatků o stavebním vývoji zámku vyplývajících ze zatím posledního stavebně-historického průzkumu z roku 2009.
Z jednotlivých vyobrazení jednoznačně vyplývá, že objekt prošel větším počtem stavebních fází, než se dosud předpokládalo, včetně klasicistních úprav. Prezentovaný materiál je zároveň sekundárním výstupem disertačního výzkumu autora na Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.