Předložená publikace je výstupem výzkumného projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky, který byl zaměřen na poznání motivací, mechanismů a efektivity rozhodování při zmírňování environmentálních rizik a jenž byl řešen mezioborovým kolektivem pracovníků Univerzity J. E.
Purkyně v Ústí nad Labem, Univerzity Karlovy v Praze a Ostravské univerzity. Kniha je rozdělena do dvou částí, které představují teoreticko-metodologická východiska a výsledky empirických šetření.
V první kapitole je nejprve podán výklad základních principů rozhodování jednotlivců a organizací a zdůrazněno, že prozatím byla jen malá pozornost věnována vztahu rozhodovacích procesů na obou úrovních. V následující kapitole je představen pojem komunit a komunitního přístupu jakožto možnosti integrovat rozhodování jednotlivců a organizací (resp. společenských uskupení) při participativním povodňovém plánování.
Rozhodování jednotlivců z řad veřejnosti i klíčových aktérů je do značné míry založeno na percepci povodňového rizika. Z tohoto důvodu je třetí kapitola věnována principům percepce rizik, přičemž důraz je kladen na prostorovou ukotvenost názorů jednotlivců a možnosti jejího výzkum pomocí mentálního (kognitivního) mapování.
V poslední kapitole první části knihy jsou nastíněny rámcové podmínky vývoje střední (a východní) Evropy, které měly zásadní vliv na utváření hodnotových orientací v tomto prostoru a způsoby, jakými je rozhodováno o zmírňování povodňových rizik. Druhá část je uvedena kapitolou, v níž jsou na základě robustní datové základny z šetření veřejného mínění v celé Evropské unii analyzovány rozdíly ve vnímání povodňových (resp. i dalších environmentálních) rizik na úrovni států a vliv postmaterialistických hodnotových orientací na tyto percepce.
Následující kapitola analyzuje historický vývoj legislativy zaměřené na pomoc při zmírňování následků přírodních pohrom v českých zemích a ukazuje, že změny v legislativě byly provázány s celkovými proměnami společnosti a politické ideologie. Navazující kapitola již rozebírá situaci současné role státu v prevenci a nápravě povodňových škod s důrazem na jejich ekonomickou dimenzi.
Kapitola naznačuje, že posun od nápravných k preventivním opatřením a od dominantní role státu k rozložení zodpovědností mezi více subjektů prozatím nebyl v Česku dostatečný. Další dvě kapitoly představují výsledky rozhovorů se starosty malých obcí a dotazníkových šetření mezi obyvateli vybraných obcí.
Výsledky poukazují na limitované kapacity starostů věnovat se povodňovému managementu. Tato skutečnost spolu s územními specifiky obcí i osobnostmi starostů vytváří rozdílné strategie obcí ohledně povodňového managementu.
Výsledky dotazníkového šetření pak identifikují klíčové faktory, které mají vliv na percepci povodní jako více či méně závažných jevů v území. Zpracování mentálních map pak tyto výsledky podporuje prostorovou informací o percepci bezpečných/nebezpečných míst a míst vhodných pro realizaci protipovodňových opatření, což lze využít pro participativní povodňový management.
Poslední kapitola hodnotí dosavadní praxi tvorby povodňových krizových operačních plánů a naznačuje, že doposud se tato praxe zdá být formalizovaným obchodem spíše než participativním a obsahově cenným výstupem naplňování EPS.