Abstrakt
Studie se zaměřuje na problematiku výuky o vědě a jejích dějinách. Vychází z instrumentálního pojetí dějin vědy, tj. v historii spatřuje nástroj umožňující přiblížit žákům stěžejní poučení o vědě.
Stať upozorňuje, že porozumění vědeckému pohledu na svět (jeho přínosu i limitům) je významným cílem výuky přírodovědných předmětů a že řada zemí doporučuje využívat dějiny vědy v rámci tzv. výuky přírodních věd v souvislostech. Studie popisuje, jaké požadavky na výuku o vědě uvádějí Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV) a Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (RVP G), a všímá si, zda je pro jejich naplnění doporučována výuka dějin vědy.
Zjištěný stav je diskutován v porovnání se situací ve vybraných anglofonních zemích (jmenovitě Velké Británii, USA a Kanadě), kterou zachytily materiály Mezinárodního sdružení pro výuku dějin, filozofie a vědy (IHPST) a dokumenty EU. Ze studie vyplývá, že se česká výuka o vědě orientuje především na osvojení obvyklého postupu přírodovědného bádání.
Vztahu vědy a společnosti je věnováno poměrně málo pozornosti, zamyšlení nad povahou vědeckého poznání se od našich žáků nepožaduje vůbec. K zlepšení této situace doporučuje autorka začít ve výuce využívat dějiny vědy.
Toto opatření by si vyžádalo zohlednit dějiny věd nejen v kurikulárních dokumentech, ale také v učebnicích a při vzdělávání učitelů.