Abstrakt
Článek analyzuje vztah Jürgena Habermase k náboženství. Soustředí se přitom zejména na postsekulární fázi tohoto vztahu, tj. období, v němž Habermas náboženství pojímá jako partnera k dialogu a vyzývá k tomu, aby se sekulární rozum od náboženství učil.
V textu formuluji tezi, že Habermas je ve svém vztahu k náboženství ve více ohledech ambivalentní: na jedné straně hovoří o racionalitě náboženství, na straně druhé v jeho přístupu k němu zůstávají stopy sekularizační teze, která náboženství považovala za iracionální. Na jednu stranu si bolestivě uvědomuje nedostatky sekulárního rozumu, na stranu druhou odmítá nábožensky orientovanou filosofii a spoléhá se na koncept překladu, který je v mnohém nedostatečný.
Posun směrem ke vstřícnosti rozumu vůči náboženství, který v sobě současná Habermasova filosofie chová, proto tento text interpretuje jako nedostatečný - a navrhuje další posun tímto směrem