Abstrakt
Článek pojednává o koncepčních problémech stávkového práva v ČR, kdy lepší ochranu mají kupodivu ti stávkující, kteří se nenechají nechat svázat prostým právem (upravujícím pouze stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy) a stávkují k ochraně hospodářských a sociálních práv. Stávkové právo tak i nadále zůstává do značné míry plné živelnosti, které se zákonodárci nepodařilo ani za téměř tři desetiletí významně omezit. Česká judikatura vytyčila stávkám jisté hranice, které jsou v drtivé většině případů akceptovatelné té ž z hlediska rozhodovací praxe Výboru pro svobodu sdružování Mezinárodní organizace práce.
Přesto zůstává řada aplikačních problémů, které zákonodárcem, ani judikaturou řešeny nejsou.