Primárním záměrem předkládané studie byla komparativní analýza dvou románových textů (Levoča a Nová země) lokalizovaných na Slovensko v době vzniku Československé republiky. Komparativní přístup je v textu propojen s diskursem postkolonialismu a teorií imagologie.
L. N.
Zvěřina a J. V.
Rosůlek vytvořili v druhé polovině dvacátých let 20. století dva odlišné varianty obrazu popřevratového Slovenska. Oba texty mají charakter kolonizačního románu, který zobrazuje nepřehlednou společensko-politickou situaci po příchodu Čechů na Slovensko v prvních měsících existence Československé republiky.
Zvěřinův variant navazuje těsně na tradici českých slovakofilů, kteří poznávali Slovensko i řešili vzájemné česko-slovenské vztahy spíš citem. Realita popřevratových dní se mu však rozpadá pod tíhou milostné romance, která má symbolicky prostřednictvím metafory rodiny potvrdit bratrský svazek mezi Čechy a Slováky.
Rosůlek se staví ke slovakofilské tradici s ironií a odstupem, což mu umožňuje prožívat a poznávat Slovensko skrze rozum. Konflikt rozumu a citu doprovází vývoj česko-slovenských vztahů hluboko do 19. století.
Přes odlišné výchozí koncepty modelují oba autoři společného nepřítele shodně, s ohledem na celou řadu starších literárních stereotypů ukotvených v národním obrazu, které v novém časovém i prostorovém kontextu první republiky byly využity pro aktualizaci česko-slovenské vzájemnosti. Studie pojednává o jednotlivých národních konceptech, které se staly předmětem literárního zobrazení.
Každý z autorů pracuje sice s jinými epickými postoji i postupy, ale přesto oba směřují k jednotnému cíli, a tím je podpora i obhajoba smyslu vzniku Československé republiky.