Abstrakt
Zkoumání možností běžně evokuje spíše intelektuální zaměření tvůrce, ale pro Martina Velíška je myšlení myšlením tvorbou, tedy cosi nadto. Mrtvá zvířata v peřinách - Velíškovým podkladem není plátno, nýbrž povlečení z dob našich babiček, včetně tu a tam viditelných látkových knoflíků - jsou na první pohled obrazy kruté, ale současně v nás probouzejí i jiné pocity: soucit, empatii, lítost.
Krutý protiklad nám otevřel rozměr intimity: nejsme sice zvířata, a přesto jsme s nimi. Máme je nějak pod kůží, i když o tom nevíme a nedokážeme ani říci, kde se tam vzala.
Uzávorkujeme-li pedagogické konvence, jimiž jsou až příliš často svazovány pohádky, objeví se cosi jako zasvěcení do života, které není schopen zprostředkovat žádný člověk, leč právě (ještě) zvíře. Neboť otrlost v nás zastřela naši zranitelnost.
Ztrácíme-li takto svou lidskost, musíme ji potom hledat jinde - v našem vztahu k vlkům, kočkám, kaprům, tedy ve vztahu k bytostem, v nichž stále ještě zůstává cosi z člověka, a které právě proto se nás svou smrtí v kanafasu dotýkají - ať jakkoli nám vzdálená. Paradox hranice: odděluje proto, aby mohla spojit.