Abstract
Ostatky svatých ve starověkém Římě nevzbuzovaly pouze zájem církve a věřících, ale také římských císařů jako zákonodárců, kteří pociťovali nutnost regulovat především otázky nakládání s takovými relikviemi, pohřbívání v blízkosti těl světců a dědického práva. Vedeni byli přitom jistě zájmem o zachování veřejného pořádku, možná ale také vlastní vírou a osobní zbožností.
Relevantních právních norem však bylo jako šafránu a v jejich přijímání není vidět žádný pevný systém, z čehož vyplývá, že císaři reagovali ad hoc na závažnější problémy, o nichž se doslechli, a které bylo nutno v danou chvíli obecně regulovat. Znamená to pak, že představená právní úprava podává zprávu o životě římské společnosti v době bezprostředně po oficiálním povolení křesťanství, a indikuje, jak tehdejší obyvatelé ke svatým a jejich ostatkům přistupovali.