Cévní komplikace diabetu jsou následkem dlouhodobě neuspokojivé kompenzace diabetu. Kompenzaci diabetu jsme přitom dosud byli zvyklí hodnotit podle glykovaného hemoglobinu HbA1c.
Glykovaný hemoglobin však nevypovídá nic o krátkodobém kolísání glykemie. Kontinuální monitorace glukózy nyní nabízí možnost podrobně zkoumat změny v koncentraci glukózy, takzvanou glykemickou variabilitu.
V souvislosti s výzkumem krátkodobé glykemické variability je více sledováno i dlouhodobé kolísání kompenzace diabetu, které hodnotíme mírou variability HbA1c. Spolu s novými poznatky z oblasti glykemické variability nabízí kontinuální monitorace glukózy i nové parametry hodnocení kompenzace diabetu - těmi je například odhadovaná hodnota HbA1c, procento času stráveného v hypoglykemii, hyperglykemii a v cílovém rozmezí.
Analýza dat z kontinuální monitorace zároveň umožňuje sledovat potenciální rizikové vzory v glykemických profilech a umožňuje identikovat a hodnotit různé postupy pacientu při self-managementu diabetu. Glykemická variabilita může mít vztah k tradičním faktorům spojovaným s cévním poškozením: oxidačním stresem, endotelovou dysfunkcí a zánětem.
V současné době máme důvod se domnívat, že vyšší glykemická variabilita může souviset s makrovaskulárními komplikacemi diabetu, její vztah k mikrovaskulárním komplikacím ale přes narůstající počet publikací zkoumajících tuto problematiku zatím zůstává nejasný. Glykemická variabilita má však ještě další význam.
Z klinického hlediska je krátkodobá variabilita glukózy jedním ze zásadních faktorů, které ovlivňují šanci na dosažení uspokojivé kompenzace diabetu. Vysoká glykemická variabilita je spojena s vyšším rizikem hypoglykemie, a zejména u pacientů sDM 1. typu, kteří nezvládají prostřednictvím kvalitního self-managementu glykemickou variabilitu snížit, zůstává častý výskyt hypoglykemií hlavní překážkou na cestě k dosažení cílových hodnot glykemie.
Je nezbytné zdůraznit, že kontinuální monitorace glukózy vede u pacientů s diabetem 1. typu ke snížení glykemické variability a ke zlepšení kompenzace diabetu bez nárůstu procenta času stráveného v hypoglykemii. Glykemická variabilita se však postupně snižuje i u pacientů s diabetem 2. typu díky novým možnostem farmakologické léčby.
Hlavní přínos moderních antidiabetik spočívá ve snížení rizika hypoglykemie, zvýšené bezpečnosti léčby a v dalších pozitivních (často i neglykemických) efektech. Prakticky všechna moderní perorální antidiabetika i injekční preparáty včetne inzulinu nové generace jsou v současnosti spojeny s nižším rizikem hypoglykemie, a tudíž i s nižší glykemickou variabilitou, než tomu bylo v případě starších léků.
Moderní diabetologie se tak přirozenou cestou ubírá ke snížení glykemické variability a ke snazšímu a bezpečnejšímu dosažení optimální kompenzace diabetu a nižšímu riziku komplikací.