Abstrakt
V poslední době došlo k radikálnímu skoku v možnostech počítačů, výpočetních systémů a robotů realizovat akce neredukovatelné na běžné teoreticky uchopitelné procesy. Opírají se o prakticky neomezenou paměť, závratnou výpočetní rychlost a vysoký paralelismus.
Příspěvek se zabývá otázkou počítačové tvorby a její percepce, výkladu a hodnocení v kontextu výtvarného umění a architektury. V pozadí je také otázka, jak se přitom propojují přírodní, humanitní, behaviorální i historické vědy.