Abstrakt
V prvních dvou knihách pojednání O nebi nahrazuje Aristotelés platónskou světovou duši vnitřně oživeným "prvním tělesem", které je geometricky i fyzikálně dokonalé. Oživenost tohoto tělesa přitom plyne ze stejných principů, jichž Aristotelés užívá ve svých biologických spisech, a to navzdory tomu, že by toto těleso mohlo mít duše téhož typu, s nímž se setkáváme u rostlin a živočichů. Článek rekonstruuje Aristotelovu argumentaci a zaměřuje se na různé pojmové implikace oživenosti bez duše.
Podrobnému zkoumání je podrobena řada pasáží včetně II,3,286a8-12, kde Aristotelés využívá své koncepce božstva jako věčné, neměnné a oživené skutečnosti. Právě tuto koncepci aplikuje Aristotelés též na geometricky i fyzikálně dokonalou podstatu, jakkoli tato aplikace otevírá další otázky po možném smíření dokonalé podstaty v oblasti přírody s pojmem prvního nehybného hybatele.