Abstrakt
Historické kořeny mnoha evropských znakových jazyků jsou úzce spjaty se vznikem prvních ústavů pro hluchoněmé v druhé polovině 18. a na počátku 19. století - zde se vzdělávali neslyšící a konstituoval se znakový jazyk jako systematický, přirozený, kolektivně užívaný komunikační systém. Užívání českého znakového jazyka je pak nejtěsněji svázáno se vznikem prvního Ústavu pro hluchoněmé v Praze v roce 1786.
Zde se znakový jazyk běžně používal ve výuce i mimo ni; používal se i v dalších ústavech později založených na území Čech (např. v Litoměřicích, Českých Budějovicích, Hradci Králové). O století později, přesněji od roku 1880, byl díky usnesení Milánského kongresu učitelů neslyšících pozvolna potlačován, ze škol postupně mizí a od 30. let 20. století se zde oficiálně nesmí používat, neboť jsou preferovány pouze metody tzv. orální, kladoucí důraz na výuku a užívání mluvené řeči, jejíž ovládnutí je jedinou cestou k plnohodnotné integraci neslyšících do slyšící společnosti.
Nové pohledy na znakový jazyk a pokusy o znovuzavedení užívání znaků ve školách se začínají objevovat až v 80. letech 20. století. Bližší informace o vizuálně motorické komunikaci neslyšících můžeme najít v odborné literatuře zaměřené na vzdělávání hluchoněmých.
Autory těchto textů jsou převáženě pedagogové (učitelé, ředitelé) působící v ústavech pro hluchoněmé, např. Johann Mücke, Václav Frost, Josef Beran, Matyáš Sedlák, Karel Kmoch, František Fuchs, Karel Malý, Josef Kolář.
Na pozadí této asi dvacítky textů se pokusíme ukázat, jak byl charakterizován český znakový jazyk - respektive mluva tvářená, mluva posuňková, posunování, pantomimika, řeč posuňková, řeč známková, mimika, řeč posunová - v průběhu 19. století a jaká byla jeho úloha ve vzdělávání neslyšících. Uvidíme, jaký byl a jak se utvářel obraz českého znakového jazyka v české odborné (ne však lingvistické) literatuře, jak se vyvíjela terminologie a jak byl označován a definován tento přirozený komunikační prostředek neslyšících a jeho jednotky v průběhu 19. století.