Cílem tohoto článku je vykreslit komunitu pražských frankistů a poukázat na problematické momenty Scholemova hodnocení pražského frankistického okruhu. Pražský frankismus je specifickým úkazem dějin náboženského myšlení a v české vědecké literatuře nebyl doposud důkladněji analyzován.
Pražská frankistická literatura byla a je zkoumána badateli zahraničními, základy jejich postupu však tkví v době, kdy se judaistika, označovaná jako "Wissenschaft des Judentums", ustanovila jako specifický obor. Jeho směřování ovšem nebylo určováno jen vědeckým zájmem.
Die Wissenschaft des Judentums vznikla jako prostředek k prosazení emancipace a též zastávala roli ideologického nástroje reformního a konzervativního hnutí. Popsané dědictví judaistická bádání doprovází víceméně až do současnosti.
V případě pražského frankismu byla vědecká literatura ovlivněna normativním judaismem 18. a 19. století. Tento fenomén můžeme pozorovat v díle Gershoma Scholema, zejména pak v jeho hodnocení závěti Gottlieba Wehleho.
Můj článek si klade za cíl poukázat na bulvární prvky Scholemova přístupu a naznačit nový směr, kterým by se bádání o pražském frankismu mělo ubírat.