Tato přehledová studie se opírá o odbornou literaturu z oblasti zdravotnictví, managementu, sociologie a psychologie. Konstatuje, že zavádění změn ve zdravotnictví (od velkých koncepčních změn až po změny na úrovni konkrétního pracoviště) se u části personálu zpravidla setkává s výhradami.
Studie je strukturována do šesti částí. První část přibližuje obtíže, které jsou spojeny s definováním pojmu odpor vůči změně; podává též přehled rozdílných typů odporu vůči změně.
Druhá část ilustruje obecný pojem odpor vůči změně příklady ze zdravotnictví. Uvádí koncepční změny zdravotnického systému, změny ve využívání IT, změny v oboru ošetřovatelství a organizační změny v rámci jedné instituce.
Třetí část je věnována třem teoretickým modelům: trojdimenzionálnímu modelu změny (Pettigrew), modelu cyklického průběhu změny (Lawrence) a psychologickému modelu prožívání změny jedincem (modifikace modelu Kübler-Ross). Čtvrtá část podává přehled faktorů, které se (podle výsledků dosavadních výzkumů) spolupodílejí na odporu zdravotníků vůči změnám. Pátá část se soustřeďuje na metody, jimiž lze míru odporu ke změně diagnostikovat a prezentuje základní údaje o 10 používaných dotaznících. Šestá, závěrečná část upozorňuje, že kritické postoje zdravotníků vůči změnám nelze ztotožňovat s úplnou negací změny.
Nejen, že postoje a jednání pracovníků bývají spíše ambivalentní a mění se v čase, ale mívají i pozitivní funkci: udržuje stabilitu systému; brání povrchním, nedomyšleným změnám a nekriticky přijímaným inovacím. Pokud jim management naslouchá, mohou iniciovat debatu, která půjde do hloubky a může přinést podněty na vylepšení původní podoby změny.
Seriózně koncipovaný odpor ke změně může změnit změnu k lepšímu.