Abstrakt
Myšlenka dialogu a společné řeči na půdě rozumu leží u kořenů Leibnizovy filosofie, ať je hledáme v platónské dialektice, scholastické disputaci in forma, nebo renesanční vzdělanosti. Dialog tvoří jádro Leibnizovy "humanisticko-metafyzické" filosofické metody; smíření a překonání rozporů své doby, doktrinálních, náboženských či politických, je Leibnizovo dílo coby "nekonečná agora" (A.
Robinet) zasvěceno především. Spojující úloze dialogu v něm se tato práce věnuje ve třech rovinách.
Na rovině univerzální či metafyzické se ohledávají možnosti a limity dialogu v horizontu lidské nauky. Rovina metodologická odhaluje teoretickou funkci dialogu v dynamice vědění a objevování.
Rovina vlastních Leibnizových spisů konečně doloží příklady "dialogické ctnosti" ve srovnání s pojednáním metodou geometrickou.