Text představuje úvodní studii k překladu jednoho z nejvýznamnějších spisů o povaze, metodě i étosu moderní vědy, Pascalovy Předmluvy k Pojednání o prázdnu. Prázdno pojímá jako hraniční úkaz na pomezí rozumového úsudku a vědecké imaginace sahající až k základům tradičního pojetí přírody coby spojité, harmonické a činné jednoty v mnohosti.
Na pozadí vynoření úkazu u florentských inženýrů, Galilea a Torricelliho jsou představeny výzvy a omezení, jež skýtá vědecké uchopení úkazu prázdna, jakož i osobitý Pascalův přístup k řešení hraničních otázek rozumu. Výklady stran možnosti lidského poznání, experimentální metody, novověké přírody, otázky autority i pokroku představují pak toliko důsledky konkrétní historie Pascalova zkoumání prázdna.