Abstrakt
Autor v této stati koncentrovaně představuje východiska, kontury, hlavní rysy i témata myšlení Bedřicha Loewensteina (1929-2017) jako interdisciplinárně rozkročeného historika moderních a soudobých dějin. Nejhlubší vrstvu jeho přemýšlení nad dějinami nachází v historické antropologii, v zájmu o konkrétní lidské jedince a jejich jednání, motivace, orientace, a vztahuje toto historikovo "naladění" k jeho osobní, žité zkušenosti středoevropského intelektuála konfrontovaného s dramatickými zvraty dějin ve dvacátém století.
Odtud plyne i Loewensteinovo porozumění pro různost identit (ve středoevropském prostoru především etnických a nacionálních) a jejich koexistenci, jakož i citlivost pro historickou situovanost a podmíněnost individuí. Podle Havelky reprezentoval (v českém prostředí vzácné) hledisko "duchověd" jako věd o výtvorech individuálního a kolektivního lidského ducha a o historických formách těchto výtvorů a jejich působení, ať už to byl v jeho badatelské náplni fašismus, "bonapartismus", občanská společnost, vývoj a pokrok či obecněji dějiny idejí.
Autor poukazuje na určitou Loewensteinovu skepsi vůči konstrukcím velkých teorií a na jeho zřetelný pojmový nominalismus, odmítající přiznat kolektivním útvarům typu národa či kultury esenciální platnost. S tím souvisí jeho přesvědčení o otevřenosti dějin do budoucnosti i minulosti, ve směru k jejich možným alternativním výkladům.
Proti historickému pesimismu směřuje Loewensteinovo komplementární vidění historických procesů disciplinace a emancipace, respektive utváření řádu a lidské svobody, přestože byl také historikem nacionalismu, násilí a masové manipulace. Zvláštní pozornost věnuje autor Loewensteinově pojetí modernity, civilizace, a hlavně víry v pokrok, nahlížené v jeho díle v různých projevech její dvojznačnosti.
Závěrem Havelka vyzdvihuje Loewensteinovo evropanství jako perspektivu jeho historického nadhledu a jako integrující civilizační princip, s nímž se pojí důvěra v rozum jako prostředek dorozumění, v toleranci a hledání konsenzu.