Teorie mýtotvorby, charakteristická svým interdisciplinárním přesahem, je poměrně nový progresivní přístup v humanitních vědách, jehož rámec není zatím striktně formulován. Vychází z literární kritiky, filosofie, psychologie a dalších věd.
Teorie sociální paměti je rychle se rozvíjející přístup užívaný badateli k vysvětlení spojitosti mezi sociální identitou a historickou pamětí. Sociální paměť a mýtotvorba spolu úzce souvisí.
Příspěvek je zaměřen na teorii mýtotvorby a teorii sociální paměti aplikovanou v novozákonní biblické teologii, především na stav současného bádání. Vývoj raněkřesťanských narativů nese znaky mýtů.
Mýtus ovšem není chápán jako rozšířená nepravda. Mýtus je druhem sociální argumentace, jež formuje a potvrzuje lidskou identitu i identitu společnosti.
Součástí mýtu jsou vzpomínky komunity i vzpomínky jednotlivce, jež utvářely identitu komunity a povahu jejích věroučných představ. Na základě paměti se formovala individuální i kolektivní identita raných křesťanů, která zpětně ovlivňovala pohled na vzpomínky.
Jedná se tedy o cyklický proces reinterpretace, jehož jsou mýty součástí. Sociální paměť má tendenci poupravovat vzpomínky na odehrané situace tím, že je přizpůsobí potřebám komunity, dá jim přijatelný smysl a zasadí je do kontextu historicity a archetypů.
Sociální paměť, která je přítomna při utváření mýtů, je sice silně ovlivněna historií, ale samotnou historii nezachycuje.