Ačkoliv literární věda druhé poloviny dvacátého století vytrvale směřovala k striktnímu oddělení "reálného" světa a fikčních světů beletristických textů, čtenářská recepce kanonických děl se od pojetí literatury jako dokumentu doby a světa svého vzniku mnohdy nikdy neoprostila. Na příkladu 150 let čtenářské recepce Jany Eyrové Charlotty Brontëové je možné ideálně sledovat, jak velkou roli domnělá "autenticita" textu hrála v rostoucí popularitě románu, která se po celou dobu zakládala na přesvědčení o autentickém zachycení některých zásadních problémů společnosti devatenáctého století v románu samotném, ale také na proslulosti dramatizovaného životního příběhu historické osoby autorky, jenž se sám o sobě záhy stal neustále přepracovávaným a připomínaným "textem".
Paradoxně tak důraz na čtení románu a života autorky jako dokumentu své doby umožnil postupnou mytizaci obého, jež způsobila pevné zakotvení Jany Eyrové v kánonu světové literatury.