Abstrakt
Studie nejprve předkládá figuru dědice jako základní antropologický model, na němž se v knize Tak pravil Zarathustra konstituuje pozemská ctnost. V diferenci mezi životem na způsob pokolení (Geschlecht) a životem rodu (Art) sleduje způsob, jakým Zarathustra hovoří o posledním člověku a zároveň ustavuje genealogický půdorys ctnosti, jež obdarovává.
Druhá část vychází z performativity Zarathustrových promluv a z této narativní strategie vyvozuje dvě varianty "zániku" (Untergang) člověka. Ctnost, jež obdarovává, je tedy v posledku fundována genealogickou vazbou dědice a předka, jež není nikdy bezprostřední; její výkon naopak teprve rozehrává sebetvorbu, ve které si člověk zjednává přístup k temporalitě vlastního života. Úděl dědice s sebou vždy nese nebezpečí, neboť vyžaduje afirmaci zániku, bez nějž by nebylo dědictví, a současně nárokuje dědice.
V tomto smyslu není Zarathustrova nauka o ctnosti útěšným proroctvím, nýbrž radikální výzvou k tvorbě figury dědice jako náležitého obrazu lidství.