Abstrakt
Studie zkoumá metodologické nástroje, které byly pro interpretaci kubismu používány jak dějinami umění kul- turních hegemonií, tak českým dějepisem umění. Cílem je identifikovat neuvědomované vzorce výkladu, které místo aby umožnily českým historikům umění navázat plodný dialog se zahraničím, naopak je od mezinárodní diskuse spíše vzdalovaly.
Nepochopení bylo ovšem oboustranné a studie ukazuje, že ani revizionistické západní dějiny umění (a kubismu zvláště) nevygenerovaly nástroje, které by jim umožnily čerpat poučení v uměleckých oblastech, unikajících univerzalistickému kánonu. Studie kriticky reviduje uměleckohistorický postulát západní strukturální lingvistiky a sémiotiky, nalézající revoluční přehodnocení koncepce obrazové reprezentace pouze v Picassově kubismu.
Naproti tomu se soustředí na původ klíčových konceptů českého dějepisu umění - "kuboexpresionismu" a "picassismu" - a zvažuje, do jaké míry šlo v jejich případě o vystižení charakteristických znaků místního modernismu a nakolik o tendenci zdejší umění a kulturu mytologizovat. Pozornost je věnována i dalším favorizovaným metodám českého dějepisu umění, k nimž patří biografismus a svérázná forma ikonologie, obohacená o gestaltismus.
Revizí dosavadních interpretací západních a místních historiků umění studie nechce negovat hodnoty a postupy obou uměleckohistorických diskursů, ani nehodlá vyzdvihnout kvality jednoho metodologického rámce na úkor druhého. Pokouší se spíše upozornit na jejich názorové průsečíky jako na potenciální inspiraci pro budoucí vzájemný transkulturní dialog. Úvahy o možnostech komunikace mezi "západním" a tuzemským dějepisem umění a o rov- noprávném usouvztažnění homogenní kanonizované moderny a heterogenního umění střední Evropy jsou ve studii aplikovány na konkrétní uměleckohistorický jev, na dílo Bohumila Kubišty, hlavního aktéra dobového dění příznačně problematizujícího uměleckohistorické koncepty českého, respektive středoevropského kubismu, včetně jeho mezinárodní kontextualizace.