Abstrakt
Ivanský narativ a vůbec postava eremity Ivana je v dějinách české kultury záležitostí dosti provokující. Znepokojivě pozdní literární dochování hagiograficky koncipovaného příběhu o poustevníku z doby počátků českého křesťanství nabízí přehršli badatelských témat, jako je vztah ústního a písemného uchovávání slovesnosti, vztah fikčního a faktuálního narativu, sepětí vzpomínkových kultur slova (hagiografie), těla (relikvie) a (poutního) místa ad.
Přednáška se však přednostně zaměřila na analýzu textů, v nichž bylo téma poustevnictví zpodobeno prostředky barokní poetiky a v nichž zároveň došlo k významovému přepisu ivanského narativu v intencích raně novověké katolické (zejména jezuitské) spirituality. Její součástí bude i reflexe limitů takto vymezeného tématu pro literární historii.