Mongrafie se věnuje trubadúrskému zpěvníku R (Paris, Bibliothèque nationale, français 22543), středověkému rukopisu obsahujícímu přes tisíc básní a jiných, v převážné většině okcitánsky psaných textů, a ukazuje, jakým způsobem jej lze číst coby jednotný literární artefakt ve stavu zrodu. Klíčem k tomuto pojetí se stává prominentní postavení fenoménu hry na začátku tohoto rukopisu a diskuse o nebezpečích, jež s sebou přináší tvorba milostné poezie na aristokratických dvorech, kterou mezi sebou na prvních foliích svazku vedou trubadúři od Marcabruna (prohlášeného explicitně za nejstaršího trubadúra vůbec) po Girauta de Borneill, nezpochybnitelného mistra.
První část knihy se věnuje různým koncepcím hry navázaným na koncepci "magického kruhu", který podle Johana Huizingy obklopuje každou pravou hru a umožňuje, aby byla opakována. Následně zkoumá nebezpečí, jimž se trubadúři v rukopisu R hledí vyhnout a která determinují i moderní rozpravu o nich.
Druhá část pak zkoumá a v překladu zpřístupňuje rukopisný materiál ležící v základu kompozice zpěvníku R. Nejprve jde o trubadúrské biografie, jimiž rukopis začíná a z nichž čtenář získává přehled o dějinách okcitánského básnictví i o životních osudech jednotlivých mluvčí, s nimiž se ve zpěvníku setká.
Následuje rozbor první série básnických promluv, která končí Girautem de Borneill a jeho vynálezem cansony. Tento poetický žánr má podobu transparentní fikce a jako takový se spojuje s obrazem vnitřně rozštěpené hry, jak jej podal Jacques Henriot.
V důsledku umožňuje básníkovi žít život podobný bezpečné a vyrovnané existenci Girauta, rozkročeného mezi posvátné a světské vědění, a dává čtenáři nástroj, jak uchopit celek tak heterogenního svazku, jako je zpěvník R.