Text se soustředí na zásadní estetické spory 18. století, které ovlivnily definici vztahu mezi vokální a instrumentální hudbou, a přispěly k vytvoření nových hudebních forem. Fontenellevo Sonate, que me veux-tu? uvádí do francouzské estetiky kontroverzi, po které bylo obtížné najít způsob, jak obhájit význam čistě instrumentální hudby.
Na základě analýzy náhledů klíčových postav tohoto sporu (Batteux, Rousseau a d'Alembert) práce ukazuje, že přetrvávající nedůvěra vůči schopnosti instrumentální hudby naplnit požadovaný účel, ve Francii vedla k potlačení jejího vývoje. A naopak: instrumentální hudba našla zázemí pro svůj dynamický rozvoj v německé rétorické tradici.
Jejím přínosem pro definici nových hudebních forem založených na přizpůsobení rétorického modelu se zabývá druhá část práce.