Abstrakt
Cílem příspěvku je zodpovědět otázku, jaké hodnotové diskursy historicky legitimizovaly smysl sociální pedagogiky jako vědy a jako výchovné pomoci a zda jsou aktuální i v současnosti. Metody příspěvku jsou založeny na analýze, reflexi a interpretaci tradice sociálněpedagogického myšlení, relevantních historických zdrojů a korpusu odborné literatury zaměřené na axiologickou dimenzi sociální pedagogiky.
Odpovědí na první část otázky je, že v sociální pedagogice historicky vznikly tři legitimizační diskursy - adaptační, demokratizační a mobilizační, přičemž aktuálně jsme svědky pokusu skloubit demokratizační tradici s kritickou reflexí. Odpovědí na druhou část otázky je, že sociální pedagogika i v současnosti akcentuje tradici komunitárního myšlení v sociálních vědách a klade otázky po dobře uspořádané společnosti.
Sociální pedagogové akceptují, že ke komunitární vizi dobrého života patří jako klíčová všelidská hodnota sociální uznání, od něhož se odvíjí prožitek lidské důstojnosti. V praxi sociální pedagogiky jde o prosazení takových hodnot, jako je sebeurčení, rovnost a solidarita, které podporují sociální začlenění.
Axiologický důraz, který je v sociální pedagogice kladen na lidskou důstojnost a porozumění, zároveň problematizuje expertní chápání pomoci a objektivistické posuzování životních situací klientů. Východiskem sociálněpedagogické pomoci není primárně adaptace a normalizace, ale vztah založený na porozumění, respektu a uznání.
Při práci s klienty (dětmi i dospělými) jde o pedagogický cíl, jímž je vzbuzení vůle k převzetí odpovědnosti ("pomoc ke svépomoci") za vlastní život.