Abstrakt
Po krátkém období návratu k (víceméně) humboldtovskému pojetí univerzity v 90.letech hledajíí české vysoké školy způsob, jak stabilizovat vztahy stát - vysoké školy - studenti - veřejnost. Klíčovými změnami byly: - odstátnění vysokých škol a jejich akademická autonomie, - prudký nárůst počtu studentů a mimořádný nárůst počtu vysokošklských institucí, včetně soukromých, - tlak na pojetí vysoké školy jako firmy (vykazování ad absurdum, redukce institucionálního financování) - otazníky nad kvalitou vzdělávání i absolventů ad. (mj. oživení zaprášeného gausismu či IQismu) ad.
Velmi málo se však tématizují problémy v řízení vysokých škol. 1) kdo je vlastně řídí a jsou vůbec "řiditelné"? 2)je stát, ministerstvo skutečně chromá kachna a neměl by si vytvořit rafinovanější nástroje nepřímého řízení? A za jakou cenu? 3) v čem tedy dnes spočívá odpovědnost státu (in fine) za stav terciárního vzdělávání? A jakou roli hrají kvalitní informace o stavu vysokého školství a jaké modely komunikace a vyjednávání budou nejefektivnější?