Abstrakt
Příspěvek představuje antropologickou problematiku Arnobiova spisu Adversus nationes tak, jak je zachycena v prvních dvou knihách zmíněného díla. Arnobius ze Sikky, africký řečník doby Diokleciánovy, je autorem obsáhlé apologie známé jako Adversus nationes.
V ní se věnuje vedle známé polemiky s pohanskými kulty také některým aspektům dobové filosofie a křesťanské teologie. Stěžejní jsou v tomto ohledu úseky z druhé knihy spisu, v nichž představuje své pojetí člověka a zcela ojedinělou koncepci duše, jejíž základní charakteristikou je media qualitas, tedy prostřednost, jež představuje Arnobiův pokus o vyrovnání se s antickými filosoficko-teologickými představami a zároveň je autorovým specifikem.
Vycházejíce primárně z vlastního Arnobiova textu a z historického kontextu jeho života a díla, pokusíme se analyzovat autorovu teologickou pozici v této věci, pozornost bude dále věnována motivům a metodám Arnobiovy argumentace. Tyto specifické aspekty Arnobiova myšlení vtiskují neobvyklý ráz jeho apologetické metodě spočívající mimo jiné v degradaci významu pohanské filosofie ve vztahu k víře a ve vyzdvižení koceptu křesťanského Boha.
Arnobius tedy i v úvahách filosofického rázu sleduje primárně záměr apologetický a jeho koncepce duše jako qualitas media tak není filosofickou spekulací, ale apologetickým prostředkem. Právě úvahy o lidské duši jsou z hlediska teologického úzce spojeny s Arnobiovým pojetím Krista, a proto považujeme za vhodné se jimi podrobněji zabývat.