Tato práce je zaměřena na vzdělávání sluchově postižených v Československu po druhé světové válce. Na příkladu jedné z pražských škol zachycuje obtížné počátky při budování institucí, které vzdělávaly žáky podle stupně sluchové vady.
Popisovaná sedmdesátiletá historie představuje především s využitím stránek školní kroniky vhled do každodenního chodu školy pro sluchově postižené a také odráží celospolečenské změny po roce 1945. Studie má za cíl poukázat na dlouholetou tradici československého (českého) speciálního školství, kterou bude možné při výuce žáků se speciálními vzdělávacími potřebami využít i v budoucnu.