Abstrakt
Diskutovat v současné době o výjimečném stavu a zejména o jeho proměnách a teoretických variantách je aktuální. Na teoretické úrovni se zvedla úroveň zájmu o toto téma zvláště s recepcí děl autorů výmarského období Carla Schmitta, jednoho z klíčových teoretiků suverenity, či Waltera Benjamina.
Na ty pak v mnohém navazuje filozofie současného italského autora Giorgio Agambena. V praxi je poté nutno se střetávat s problematikou aplikace mimořádných stavů především v souvislosti s tzv. válkou proti terorismu a s proměnami práva či politiky v době, kdy se prevence stává společenským paradigmatem a kdy se setkáváme stále častěji s překladem situací, jimž společnost čelí, do jazyka bezpečnosti.
Tato práce se bude zabývat teorií výjimečného stavu, přičemž se bude snažit nejen postihnout základní rozdíly v pojetí Schmitta a Agambena, ale také zasadit jejich myšlení do aktuální diskuze, kdy na zmíněné autory navazují další teoretici často právě v kontextu zkoumání současných politik výjimky, například při pokusech o definici stavu v detenčním středisku na americké základně Guantánamo. Práce kriticky zkoumá různé přístupy k mimořádným situacím, přičemž jedním z postupů je popis často ne úplně přímých rozlišení mezi normativismem, decisionismem, popřípadě governmentalitou.
Jedním z témat je rovněž to, jaký vztah má popis výjimečných vztahů k chápání politiky/politična