Abstract
Socha Spravedlnosti bývá často zobrazována s šátkem přes oči jako symbolem nestranného a rovného zacházení. Zvlášť v úctě mají tento atribut Spravedlnosti zastánci formální rovnosti před zákonem, neboť je podle nich třeba neposuzovat jednotlivce podle takových charakteristik, jako jsou rasa či pohlaví, a už vůbec nechtějí některou skupinu přímo zvýhodnit a umístit tak v její prospěch na váhy Spravedlnosti jedno závaží navíc.
Jsou však případy, kdy je na místě debata o vhodnosti sejmutí tohoto šátku. A to zvlášť v dnešní společnosti, kdy narůstají materiální nerovnosti mezi lidmi a kdy jsou některé skupiny obyvatel stále postiženy negativními důsledky nespravedlivého (ve smyslu úplného odstavení Spravedlnosti na vedlejší kolej) zacházení v dobách minulých.
V této práci se budeme zabývat nastíněným dilematem, zda nechat Spravedlnosti šátek, na příkladu otázky rasy a přípustnosti jejího zohledňování ve Spojených státech amerických. První část práce se věnuje různým variantám barvoslepého diskurzu, se kterými přicházeli odpůrci konceptu afirmativní akce, a v širším smyslu i pojetí barvosleposti typickém pro současný neoliberalismus.
Představena bude rovněž kritika tohoto diskurzu z per autorů, kteří navrhují Spravedlnosti šátek sejmout, aby mohla zohlednit postavení příslušníků menšin, a kteří tento svůj návrh často spojují s kritikou individualizované společnosti, zužováním veřejné sféry a proměnou sociálního na ekonomické. Cílem těchto kritiků je naznačit, že snaha prosadit barvoslepé vidění společnosti vede v důsledku k přetrvávání rasismu a falešnému povědomí o vymizení jeho institucionálních forem.
Druhá část práce se pak zaměří na problematiku politické průchodnosti a legitimity zohledňování rasy, zejména pak na otázku, zda lze fakticky zacílenou pomoc menšinám ospravedlnit v rasově uvědomělých nebo v univerzálních termínech. Kriticky bude zhodnocena politická strategie prezentovat diskurz v termínech spravedlnosti jako nelegitimní.