Navazujíc na úvahy Karlheinze Stierleho, který jako jednu z klíčových úloh současného myšlení o literatuře proklamoval nutnost postavit proti technicistické totalitě moderny a jejím potlačovacím aktivitám zkušenost substanciálnosti pomalého a minulého, klade si studie za cíl představit - na příkladě čtení Franze Kafky německým myslitelem, literárním teoretikem a kritikem W. Benjaminem a čtení Karla Čapka českým literárním historikem a kritikem J.
Opelíkem - tu podobu myšlení o literatuře a jejího studia, jež některými svými rysy náleží ke "kultuře pomalého čtení". Otázka aktuálního stavu myšlení o literatuře je tu reflektována prizmatem pomalosti a té kultury pomalého čtení a studia literatury, jež nám otevírá účast na něčem, čeho bychom se jinak, v "rytmu stále nových zrychlení", museli definitivně zříci.