Abstract
Vakcinace představuje jeden z nejvýznamnějších úspěchů na poli předcházení infekčním nemocem, které ještě v 19. století představovaly jednu z nejčastějších příčin smrti u nás v Evropě a dosud v rozvojovém světě jsou významnou příčinu úmrtnosti zejména dětské populace. Přes všechny etické či jiné kontroverze je nezbytné konstatovat, že očkování patří k nemnoha aktivitám v oblasti předcházení infekčním nemocem splňujícím všechny podmínky kladené současnou medicínou "založenou na důkazu" a jeho zpochybňování patří k módním, ale naprosto nežádoucím fenoménům postmoderní společnosti zdůrazňující svobodu v rozhodování jednotlivce bez nezbytného vyvážení jeho povinnostmi a odpovědností, ve smyslu principu solidarity vůči společnosti, ve které žije.
Další oblastí současného zájmu je péče o seniory, již jsou kvůli svým chronickým nemocem a imunodeficientní ve smyslu imunosenescence a proto očkování, například proti sezónní chřipce, invazivním pneumokokovým infekcím a tetanu je žádoucí s ohledem na zvýšené riziko dlouhodobé hospitalizace, nebo závažné chirurgické intervence na trávicím traktu. Otevřenou otázkou stále zůstává racionální antibiotická politika, zejména ve světle potíží s multirezistentními nozokomiálními kmeny např.
MRSA, VRSA a Clostridium difficile.