Abstrakt
Článek se zabývá osobností Radovana Richty a jeho působením v období normalizace. V 60. letech patřil Radovan Richta mezi nejvýznamnější představitele společenských věd v Československu.
Stál v čele kolektivu autorů knihy Civilizace na rozcestí, která po svém vydání v roce 1966 vzbudila zájem a ohlas doma i v zahraničí. Se zmíněnou knihou a s celým Richtovým působením je neodmyslitelně spjat termín vědeckotechnická revoluce.
V jeho podání znamenala zásadní civilizační zlom a vstup do nové fáze společenského vývoje. Zatímco ve fázi industriální civilizace založené na průmyslové revoluci sloužila věda průmyslu a jeho rozvoji, v nadcházející fázi se z vědy stává "nejrevolučnější a univerzální výrobní síla společnosti".
Ačkoliv tento vývoj probíhá v celé západní civilizaci, socialistický systém pro něj z řady objektivních důvodů (plánovité řízení, podřizování zájmů jednotlivce zájmům celku) poskytuje příznivější půdu než kapitalismus. Richtova práce promlouvala i do aktuální společenské a politické situace Československa ve druhé polovině 60. let.
Richta opakovaně zdůrazňoval, že nezbytnou podmínkou naplnění konceptu vědeckotechnické revoluce je provedení ekonomické reformy. Přirozeně se stal výraznou postavou reformního hnutí.
Podle svědectví Zdeňka Mlynáře byl autorem legendárního sloganu o socialismu s lidskou tváří. Na rozdíl od řady jeho souputníků ale Richtova kariéra pokračovala i po invazi a po nástupu nového normalizačního vedení strany a státu, které jako jeden z prvních vědců otevřeně podpořil.
Po potřebné dávce sebekritiky se stal ředitelem nově vytvořeného Ústavu pro filosofii a sociologii, členem prezidia ČSAV a později také akademikem. V ústavu pod jeho vedením samozřejmě proběhly prověrky a personální čistky.
Vedle toho se ale měnilo i výzkumné zaměření ústavu. Jeho prvním úkolem podle Richty bylo "překonávat pozůstatky společenské krize a zapojovat společenské vědy do ideologické ofenzívy strany".
Na počátku 70. let představovala nesporně největší část celé činnosti ústavu kritika revizionismu a dalších "buržoazních myšlenkových směrů". Zhruba od poloviny této dekády se ale předmětem zájmu ústavu stávala i jiná témata.
Mezi nimi nacházíme například výzkum třídních kořenů sociální struktury společnosti, formování a specifika "socialistického životního způsobu" nebo teoretické základy řízení společenských procesů. Plynou z nich dva základní rysy charakterizující fungování ústavu v čele s Richtou.
Prvním je neustávající podpora ideologicko-politických zájmů KSČ a legitimizace její posílené moci. Druhou pak převažující orientace na praktické problémy, která se postupně stále prohlubovala.
Vedla k tomu, že z ústavu se stávalo prognostické pracoviště, jež mělo pravidelně předkládat prognózy vědeckotechnického a sociálně ekonomického rozvoje. I v novém ústavu a v nových podmínkách pokračoval výzkum vědeckotechnické revoluce, který nadále zůstával jedním z nejvýznamnějších témat.
Jeho vyznění se ale podstatně měnilo. Sloužil v první řadě k vyzvednutí civilizační převahy socialismu nad kapitalismem.
Zatímco zájem o vědeckotechnickou revoluci v 60. letech tvořil ideový základ a vodítko reformy, v podmínkách normalizace tato koncepce ztuhla v apologii stávajících poměrů. Radovan Richta zemřel v roce 1983.