Abstrakt
Až do nedávné doby byly (socio)lingvistické studie, zabývající se menšinovými jazyky, zaměřeny především na "rodilé mluvčí". Stejně tak (etno)jazykové revitalizační snahy usilovaly o posílení, resp. znovuinstalaci jazykové mezigenerační transmise.
V současnosti však dochází k změně v kontextu fenoménu "nových mluvčích" (tj. osob, jež nabyly znalost jazyka jinak než v rodinném prostředí), resp. na tomto základě vzniklých "postvernakulárních jazyků" či "xenolektů". Nárůst významu (aktivistických) "nových mluvčích" (v řadě případů již početně převyšujících "tradiční" uživatele jazyka) se od přelomu 20./21. století stal natolik významným, že v sou časnosti je již studium tohoto fenoménu významnou větví problematiky etnojazykové revitalizace.
Přes uvedený posun zůstává v daném rámci dosud řada nedořešených a otevřených rovin - kupř. v souvislosti s flexibilitou a fluidností ještě nedávno zdánlivě pevných hranic na jazykovém poli, otázkami legitimity a autenticity různých forem jazyka, resp. eventuálním přemostěním jazykové dichotomie a integrací obou skupin jeho uživatelů.