Abstrakt
Různé formy veřejnoprávních omezení vlastnického práva k nemovitým věcem (ochranná a bezpečnostní pásma, územní rezervy, stavební uzávěry atd.) mohou dle míry intenzity do vlastnického práva dotčených subjektů korelovat buď s institutem sociální funkce vlastnictví (čl. 11 odst. 3 Listiny), anebo s institutem "nuceného omezení vlastnického práva" (čl. 11 odst. 4 Listiny), které je vždy spojeno s nárokem omezeného subjektu na náhradu. Předpisy veřejného práva přitom u některých forem omezení nárok na náhradu přímo přiznávají (ochranné pásmo nemovité kulturní památky, ochranné pásmo vodního zdroje atd.), nebo naopak žádnou úpravu takového nároku neobsahují.
Příspěvek se věnuje režimu těch omezení, u kterých předpisy veřejného práva nárok na náhradu explicitně nepřiznávají a otázce kompatibility těchto úprav s požadavky Listiny.