Studie má za cíl představit čtenáři epistemologickou část filosofie Gastona Bachelarda. Vychází z výkladu přeložených Bachelardových spisů (ovšem i z některých dalších, zejména z Formování vědeckého ducha) a na jejich základě se pokouší vyzdvihnout klíčové motivy Bachelardovy epistemologie i to, jakým způsobem jsou mezi sebou propojeny. Řeč je tak především o Bachelardově pojetí nového vědeckého ducha a otevřeného, ne-karteziánského racionalismu i o vztahu těchto představ k jeho diskontinuálnímu pojetí vývoje vědy a zásadnímu pojmu epistemologické překážky.
Na otázky související s aplikovaným (a regionalizovaným) racionalismem pak navazují rovně ž techničtější, pro Bachelarda však neméně zásadní témata, jakými jsou přesnost nebo čistota, a celkově význam experimentu jako místa dialektického setkávání teorie a látky. Studii uzavírá rámcová úvaha o možných pojetích vztahu Bachelardovy epistemologie k jeho poetologickým dílům.