Předložená studie si klade za cíl představit a vyložit motiv sebevraždy v myšlení Gabriela Marcela, a to zejména s ohledem na roli, kterou v tomto myšlení zaujímá. Hlavním důvodem pro tento přístup je fakt, že Gabriel Marcel se k tomuto tématu vracel opakovaně a v různých významových kontextech.
Záměrem tohoto textu je tyto rozdílné kontexty využít a pokusit se tak předložit ucelenou podobu zvoleného tématu. Jako výchozí bod bude zohledněno autorovo pojetí vztahu subjektu a jeho těla jako půdy, na které k sebevraždě dochází; ve druhém kroku rozvedeme motiv zoufalství či beznaděje jako impulsu pro provedení sebevraždy; zatřetí bude akcentován motiv obětování jako aktu, při kterém lze sebevraždu myslet a schvalovat, byť právě v této formě se stává něčím od sebevraždy radikálně odlišným.
Hlavními prameny jsou převážně autorovy eseje a texty přednášek z první poloviny 20. století, což umožňuje na vybraných motivech sledovat jeho mnohdy nedoceněný myšlenkový vliv na tehdejší intelektuální prostředí ve Francii.