Text přibližuje teoretickou a filmově-kritickou reflexi jednoho z předních československých (a dnes zejména slovenských) filmových kritiků, Pavla Branka. Na základě jeho textů z celého jeho života studie analyzuje jeho tvůrčí postoj k filmu jako umění, rekonstruuje jeho představu periodizace vývoje slovenského dokumentárního filmu, a v závěru rozebírá jeho teoretické texty, zejm.
Mikrodramaturgii dokumentarismu (1991). Jde totiž o jeden ze základních teoretických fundamentů československého dokumentu.