Abstract
kurátor: Tomáš Knoflíček Je spousta hlasů a jen málo těch, kteří by jim skutečně naslouchali. I to je důsledek postmoderního smýšlení, které v dobré víře odmítlo "jediný příběh" a dopřálo prostor skupinám, jež byly v průběhu dějin systematicky umlčovány.
Dnes proto není problém vyslovit nesouhlas de facto s čímkoli. Mnohem těžší ale je, přinutit někoho, aby se podstatou tohoto nesouhlasu hlouběji zabýval.
Tím, že názory jdoucí proti současnému uspořádání věcí přestaly být potírány, přišly částečně i o svou svůdnou přitažlivost zapovězeného. Represi vystřídala ignorace, která ústí buď v odevzdanost nebo v gesta, jimž chybí reálný účinek.
Instalace, kterou Jan Pfeiffer připravil pro Galerii Lauby pojednává daný problém jako abstrahovanou scénu z demonstrace - tedy jako jednu z tradičních forem společenského vzdoru v sou časném světě pozbývající jednoznačnost své výpovědi. Podle definice Václava Bělohradského se demonstrace mění v happening, jehož aktéři ani nemusejí mít přesnou představu o "nepříteli" a motivuje je spíše vágní pocit nesouhlasu než konkrétní idea.
Současně jsou ale také demonstrace žádaným artiklem v médiích, coby přitažlivý "spektákl nesouhlasu". Demonstrace se tak redukuje na pouhý obraz, na němž spojnici mezi strůjci a krotiteli této nevole představuje černá barva, charakteristická jak pro demonstranta tak strážce zákona.
Pfeifferova instalace "Černá v pohybu" je proto vizuální glosou, která nemluví o vyhraných bitvách, na něž lze být pyšný, nýbrž o nejasné pozici dnešního dnešního nesouhlasu. Nesouhlasu, jenž má poměrně daleko k "dissensu", jak o něm hovoří Jacques Rancière, tedy neshodě, odkrývající trhlinu v znehybněné konvenčnosti zavedené reality sociálního světa.