Syndrom vyhoření (angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem.
Definuje se jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí, nebo jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení. Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.
Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu. Teorie citové vazby Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth studuje citové přilnutí malého dítěte k matce a dalším blízkým osobám.
Termín attachment (vazba, přilnutí, připoutání) v rozšířeném významu může označovat citové přilnutí obecně. Pokud však chování pečující osoby je vyhýbavé nebo nekonzistentní, vzniká některý z typů tzv. nejisté vazby (angl. insecure attachment).
Schopnost rodiče reagovat na vazbové chování dítěte a typ jeho reakcí jsou odvozovány zejména z vlastní dětské zkušenosti rodiče, takže typ vazby se pravděpodobně přenáší na další generace a může ovlivňovat i profesní jednání. Empatie je chápána jako porozumění emocím a motivům druhého člověka a je základním pojmem humanistické psychologie.
Afektivní empatie je soustředěna v insulární části mozku, kdežto kognitivní v blízkosti kalozního tělesa. Empatie ve vnímání cizí a vlastní bolesti je soustředěna do jiné části mozku a nejedná se tedy v případě empatie o vrozenou senzorickou záležitost.
Cílem našeho zkoumání bylo zjistit, jak syndrom vyhoření souvisí s empatií a citovou vazbou u zdravotnického personálu.