Abstrakt
Článek nabízí detailní analýzu českých překladů dvou raných básní Stéphana Mallarméa ("Okna" a "Květiny"). První vrstva překladů zahrnuje převody od Vrchlického po Lešehrada, přičemž zvláštnost účelu u Lémana dovoluje nanejvýš shledat, nakolik jsou jeho metoda a verze nevyhraněné.
Důsledkem vázanosti Vrchlického a Lešehradovy verze na povahu jazyka a domovskou kulturu originálu je konformní překlad, jehož princip zde poplatnost lexikálním a syntaktick ým zákonitostem francouzštiny takřka staví na odiv, protože na dobovou překladatelskou normu působí silná frankofilie, prestiž francouzské kultury a zároveň vysoké literatury. Vlastní autorská poetika překladatelů pak konkretizuje vliv obecného kulturního kontextu v parnasistně-lumírovské verzi Vrchlického a v parnasistně-dekadentní verzi Lešehradově, spojených důrazem na literárnost, vysokým rejstříkem a poetičností ve smyslu artistnosti.
S Čapkem přichází přelomový posun k civilnosti, již zajišťují hlavně prostředky lexikální a prozodické, přiblížení k přirozenému rytmickému spádu jazyka, nikoli však na úkor literárnosti. Zatímco Nezvalova nezkrotná spontaneita vychyluje Mallarméa do nepřijatelně bukolické a poetistické polohy, v Čapkově směru pokračuje Hrubín ražbou smyslovější a průzračnější.
Do této linie vstupuje i Nechutová, byť posiluje patos a metafyzičnost, kdežto Mikeš naopak Mallarméa strhává k všednosti až trivializaci a ideově ho překrucuje, jako by zkoušel, kam až může zajít pragmatická orientace. Z celé řady tak nakonec vychází jako nejlepší Hrubín.
Vývojové panorama překladatelských metod se tedy rýsuje coby pohyb od estetické výlučnosti k formě povšechně přístupnější.