Abstrakt
Studie je věnována poslednímu románu Milana Kundery La fête de l'insignifiance /Slavnost bezvýznamnosti/, který vyšel zcela nečekaně roku 2013 italsky, dva roky po "definitivním" završení autorova díla v prestižní edici Plejády. Tímto románem Milan Kundera rázně vykročuje za horizont své dosavadní poetiky, navazuje na své obvyklé motivy, nikoli však kvůli tomu, aby je znovu zopakoval, naopak proto, aby je nově definoval a zašifroval.
Tento román tvoří určitý kontrapunkt předchozí tvorby. V této studii se věnuji tomu, jakým způsobem autor ve svém posledním díle svoji tvorbu nově chápe: ať již jde o tematiku matek a jejich dříve despotického vztahu k synům, ať již jde o přehodnocení erotiky, nově uchopenou roli smíchu a dobu definovanou jako dobu za soumraku žertu, zradikalizovanou vnitřní fokalizaci, která již neplní roli určitého sémantického ukotvení atp.
Jelikož Slavnost bezvýznamnosti představuje svébytné zrcadlo předchozí tvorby, můžeme jej sledovat v souvislosti motivů z předchozích románů a próz, jakými jsou povídka "Já, truchlivý bůh", Valčík na rozloučenou, Jakub a jeho pán, Kniha smíchu a zapomnění a Život je jinde... Podstatné je ovšem také nově definovaná literatura jako prostor, v němž se autoři snaží vzdorovat bedlivému dohledu přirozenosti (materializovaném a v románu metafyzicky zakotveném ve slepém oku pupíku).
Poslední Kunderův román je tudíž pojednán také jako znepokojivá interpretační výzva, na níž lze odpovědět scelujícím interpretačním gestem. Proto jsem se pokusil pojednat poslední román Milana Kundery jako úběžník celého jeho díla.