Abstrakt
Předmětem tohoto článku je problematika prevence v deliktním právu, avšak v poněkud jiném konceptu, než je tradičně na tento jev nahlíženo. Jde o tzv. prevenci v úzkém smyslu, jež se týká situací nouze či nebezpečí, v nichž se nachází člověk, majetek či obecný statek, vůči nimž jednotlivec jako potenciální zachránce (samaritán) nemá žádný vztah.
Tento zvláštní druh prevence je upraven v ustanovení § 2901 věta druhá občanského zákoníku, v němž český zákonodárce jako první v okruhu občanských zákoníků evropského kontinentu založil zákonnou povinnost zakročit na ochranu jiného, jejíž porušení sankcionuje povinností k náhradě škody. Prvním úkolem tohoto příspěvku je analyzovat toto ustanovení.
Druhým úkolem je zjistit, zda a v jakém rozsahu lze tuto výjimečnou deliktní odpovědnost považovat za slučitelnou především se základním principem soukromého práva, tedy se zásadou autonomie vůle.