Abstrakt
Přestože kování jha nepatří v barbariku mezi běžné nálezy, v poslední době se jejich počet poněkud zvýšil díky prospekci detektory kovů. V předloženém příspěvku jsou analyzovány dosavadní české nálezy vodících kroužků provinciálních jeh.
Exemplář ze Svitav-Předměstí, společně s kováním mandlovitého tvaru, je pravděpodobně dokladem dopravní komunikace mezi Moravou a Čechami, která je v tomto regionu doložena nejen pro dobu římskou, nýbrž i pro celou řadu dalších pravěkých i raně historických období (Vích v tisku). Oproti tomu kruh z Nebovid je jedním z velmi vzácných dokladů použití kování jha jako milodaru v žárových hrobech na germánských nekropolích hluboko v barbariku.
Provinciální charakter jeho výbavy navíc dokresluje i do současnosti nedochovaná panonská kruhová spona, zaznamenaná pouze na archivním snímku. Analýzou dostupných pramenů archeologických i epigrafických jsme se zacílili na problematiku jha a spřežení jak v barbariku, tak i ve středoevropských římských provinciích.
Je třeba říci, že nejde o téma, jemuž by byla věnována zvláště velká pozornost a prameny k jeho poznání jsou sice relativně přehledné, nicméně neumožňují zatím hlubší poznání kupříkladu výrobních okruhů drobných bronzových kování jha či koňských postrojů. Relativní nesoulad mezi četností dokladů provinciálních kování jha a absencí jejich barbarských protějšků není způsoben tím, že by v barbariku nebylo užíváno volského či koňského potahu vozů, ale spíše skutečností, že barbarská jha byla zhotovována zcela z organických materiálů, bez nutnosti používání kovových součástí.
Nečetné důkazy tohoto tvrzení shledáváme v nálezech dřevěných jeh z prostředí vhodného k jejich dochování (La Tène ve Švýcarsku, Ezinge v Nizozemí, Lundgaardshede/Bredmose v Dánsku, atd.). Nálezy kování jeh v barbariku jsou nejpravděpodobněji výsledkem nikoli cíleného importu, jako je kupříkladu luxusní stolní náčiní nebo drobný šperk, nýbrž určitých komunikačních aktivit mezi Germány a provinciálním prostředím, ať již mírového nebo válečného charakteru, jež se stupňují ke konci 2. a během 3. století.